Další jobovka v práci. Já z toho nevyjdu. Myslíte, že mám po čtyřech měsících stále ještě nárok pořád dělat chyby? Ale co by po mně vlastně chtěli, když školení jsem měla mizerný a potom jsem byla (a stále jsem) samouk. Vyměnila jsem si za ty 4 měsíce s centrálou snad dvě stě e-mailů - ty ženský ze mě musejí být už na větvi. Dělám chyby z neznalosti i nepozornosti. Jsem totiž taková nejistá a někdy i rozhozená ZBYTEČNÝMI šéfovými připomínkami (buzeracemi). Např. někomu pošlu mail a protože šéfa musím dát do kopie, můžu se zcela jistě těšit na nějaké připomínky k tomu, co jsem napsala. Někdo by si jen pomyslel něco o prdeli a pracoval dál , ale mě to otráví. Už jsem otrávená skrz na skrz. Zvlášť když vím, že si šéf tu připomínku opravdu mohl odpustit. Víte, jak jsem říkala, že bývalá administrátorka měla při telefonování s ním zvednutý prostředníček? Dneska už jsem to udělala taky.

Nemám ze sebe radost. Ztratila jsem jeden služební klíč. Před dovolenou jsem musela rozebrat svůj hrozen klíčů, popůjčovat je, a tak se stalo, že tento jeden klíč mi zůstal osamocený v tašce. Ještě v neděli 22.8. večer jsem ho měla v kapse tašky. A pak se propadl do země! Nevím, odkdy přesně ho nemám, ale všimla jsem si toho hned v to pondělí. Bohužel je to klíč, který má ochranu proti neoprávněnému kopírování, takže já si ho nemůžu TAJNĚ namnožit (mám ještě jeden ten samý). To znamená, že budu postupovat jako nevěrníci - zatloukat, zatloukat, zatloukat a neprozradit.

Sedím si takhle v recepci a přichází chlap. Něco říká, ale nerozumím mu, protože v recepci zároveň probíhá menší jednání, jehož aktéři hulákají jeden před druhého.

"Dobrý den, přejete si?"

"Já jdu za paní ředitelkou."

"Tady žádná ředitelka není, nespletl jste se?"

"Ne, určitě tu je, paní Mašlíková." (ve skutečnosti řekl, že je Mašlík)

"Ne, nikdo takový tu není."

Jo jo, šla jsem o polední pauze na oběd, ale najednou jsem stála před prodejnou s obuví, kolem které chodím každé ráno a boty za výlohou se mi už dlouho silně pozdávají! Tušila jsem, že tady bych mohla dobře a hlavně POHODLNĚ nakoupit. Poslední dobou mi totiž stačí podívat se na několik párů bot v obchodech typu Baťa a Deichmann a už jen při tom prohlížení si říkám "au". I vlezla jsem do chrámu svatého a tolik kvality najednou jsem ještě neviděla.

Ještě pořád první den. Přijeli jsme z Leidenu a řekli jsme si, že se ještě podíváme k moři. Na pláži jsme byli během pobytu několikrát, ale poprvé na té, která byla od našeho hotelu asi 4 km - v Noordwijku. Dojeli jsme autem co nejblíž to šlo, ale pak jsme narazili na les a museli jsme asi kilometr a půl pěšky.

Dokonce se mi do práce chodilo líp než před dovolenou. Asi jsem byla taková osvěžená. Bála jsem se, že mě šéf třeba hned v pondělí nasere, ale nestalo se. Během týdne to ale dohnal. Nestalo se nic zvláštního - všechno plyne jen z toho, že je hloupej. Srážka s blbcem, no. S blbcem, kterýmu je radno říkat co nejmíň věcí a taky si toho co nejvíc vyřešit sama. Tím se z velké části zamezí tomu, že budu posléze nasrána.

Co se týče mojí chybovosti, nic se nezměnilo. Stále denně aspoň jedna chyba. Každý den se mi potvrzuje, že se učím výhradně chybami. Dneska jsem zase potupně volala na centrálu, ty ženský tam ze mě musejí bejt úplně hotový. Uvědomuju si, že mě bývalá administrátorka hodně blbě naučila. Neřekla mi dost důležité věci...

Z Kinderdijku jsme jeli do Leidenu, protože jsem se v průvodci dočetla, že je tam hrad se skvělým výhledem na město. Pořád je neděle, 1.den - abyste se v tom neztratili. Leiden je menší město kousek od Amsterdamu. Hrad byl bohužel zavřený, protože se zrovna opravoval. Padli jsme ale na jinou vzácnost - otevřenej krám! Pravděpodobně to byl jedinej otevřenej obchod v Holandsku, protože tam byli VŠICHNI. Proplétali jsme se mezi lidmi, nabírali první sýry a dvoumetrové bagety,  já si koupila černej čaj a rajčata (základ mojí stravy). Potom jsme si stoupli do předlouhé fronty.

Dohodly jsme se s mojí budějovickou kámoškou, že se pojedeme projet na kole a vyrazily jsme na Hlubokou. Podotýkám, že jsem seděla na kole asi tak po roce a tři čtvrtě. Když jsme se vracely zpátky, byla už tma. Rozloučily jsme se na rozcestí a já dojížděla k domu. Naproti mně vidím policejní auto. Přibržďují. Jeden na mě z okýnka:

"Zastavte nám."

Aha, asi potřebujou poradit cestu.

Vystoupili.

Ježiš, co když mě chtějí znásilnit!

V neděli jsme na sebe byli hodní a ráno si přispali. Táta však využil pokojového telefonu, aby mi zavolal a sdělil mi, že má hlad. To znamená, abysme se s mámou rychle vypravily. Naším prvním cílem byl pochopitelně Amsterdam. To jsme ještě nevěděli, jaké nás čeká zklamání. Ve městě bylo všechno ZAVŘENO, všude mrtvo, nikde ani človíček. Amsterdam je navíc nepříliš přístupný turistům, protože u mnoha parkovacích automatů se nedá platit mincemi, ale jen speciální kartou, kterou mají jen oni. Mimochodem v Holandsku se NIKDE nedá zaparkovat zadarmo, a to ani na vsi. Snad někde na poli...

Tak zase ahoj! Už jsem bohužel zpátky z Holandska, ale jsem vděčná, že jsem mohla být se svou rodinou. Ta dovolená prostě byla skvělá - jak by ne, když jsem měla tak skvělou společnost. Nachodili jsme snad sto kilometrů, moc jsme se nasmáli a já jsem hodně přemýšlela a taky zjistila, že jde jíst i jiné potraviny než ty, co koluju doma. Super bylo i to, že jsme zase pěkně podrbaly s mámou. Na to nějak není prostor, když přijedu domů do Prahy. Ale tady jsme byly samy na pokoji, měly jsme společná rána a kecaly jsme i večer po zhasnutí. Jinak plánovala jsem psát články přímo odtamtud, ale nešlo to. Neměla jsem možnost vlézt na píše.cz ani jednou jedinkrát, protože když jsme byli hromadně na internetu, vždycky vedle mě někdo z rodiny seděl. Takže budu sepisovat až teď - doufám, že si na to najdu čas tak, jak plánuju, protože já si během dovolené usmyslela, že svůj život trochu změním a mezi tyto změny patří též značné omezení internetu v mém volném čase. Takže pokud nebude čas na internet v práci, doma už u něj rozhodně nebudu sedět další 4 hodiny jako jsem to dělávala.